Vlastislav Matoušek - Kaligrafie II: Shakuhachi

  • Katalogové číslo: LK 0146-2 (ERA 2032-2)
  • EAN: 8594046741468
  • Datum vydání: 15.08.2004
  • Tradiční japonská hudba
  • (P)+(C) 2004 NEXTERA ve spolupráci s KMa s.r.o.
  • VYPRODÁNO! DELETED!

Seznam skladeb:

 Tradiční skladby shakuhachi koten honkyoku :
  1. Chóshi / Krok k probuzení
  2. Kyorei / Prázdný zvon
  3. Mukaiji / Flétna nad zamlženým mořem
  4. Kokú / Prázdná obloha Vlastislav Matoušek - Kaligrafie pro hlas a bambus / Koe to take no tame no shodo:
  5. Sewo hayami choshi 
  6. 77 Sewo hayami 
  7. 57 Meguri aite 
  8. Omoi wabi choshi 
  9. 82 Omoi wabi 
  10. 12 Amatsu kaze 
  11. 47 Yaemugura Tradiční shakuhachi skladba / Myóanji Taizan ryú
  12. San´ya / Tři údolí

Celkový čas: 74:59

Skladby nahráli:

Vlastislav Matoušek:
Shakuhachi (1,3,5-11),
Nishakuyonsun (2,4,12)

Klára Matoušková jr.:
zpěv + hand-bell taku (7,8,9,10)

Veronika Matoušková:
zpěv + hand-bell taku (5,6,10,11)

Vlastislav Matoušek: autor hudby (5-11), ostatní skladby jsou původní tradiční japonské kompozice.

Produkce: Vlastislav Matoušek
Nahráno v noci z 28. na 29.7.2004 ve Františkánském klášteře s kostelem Panny Marie Nanebevzetí v Bechyni.

Nahrál: Michal Pešout. Střih a 24-Bit Digital Mastering: Karel Kourek, http://www.rastudio.cz/

Suizen - "Vanoucí" Zen
Spiritualita jako hudba a hudba jako duchovní praxe.

Bambusová flétna šakuhači (doslova "stopa osm", tedy 1,8 stopy = 54,5 cm), dnes cosi jako symbol japonské hudební tradice, nebyla až do poloviny minulého století nástrojem hudebním, ale religiosní pomůckou, výhradně užívanou zen-buddhistickým řádem Fuke.
Komusó, "mnichové nicoty" této sekty, přestože většinu času trávili hraním na šakuhači, se nepovažovali za hudebníky. Aktivita, která se nezasvěceným mohla jevit jako hra na flétnu, byla jen jinou formou zenu - meditace, realizované prostřednictvím přehrávání zvláštních esotericky předávaných skladeb pro šakuhači, dnes souborně zvaných honkjoku (doslova "základní kusy").
Tento tzv. fuke styl hry na šakuhači, tak jak se nám dodnes zachoval zejména v liniích tradovaných při chrámu "Světla a temnoty" Mjóandži v Kjótu, je především manifestací zenu, jeho důrazu na opravdovost, soustředění se na podstatné a oproštění se od vší vnějškovosti. Zvukovým ideálem je "šumění větru v bambusovém háji" a základním principem iči on džobucu, buddhovství jediného zvuku.
Způsob života mnichů komusó byl značně neobvyklý. Při vstupu do sekty museli prokazovat samurajský původ a jako součást své askeze měli i povinnost nejméně tři dny v měsíci provádět takuhacu, vyprošovat si hrou na šakuhači milodary pro domovský klášter a jídlo na svou obživu.
Nosili na veřejnosti zvláštní hluboký klobouk z trávy igusa, zvaný tengai, který jim zcela zakrýval tvář a dával jim naprostou anonymitu. Často se představovali jen jménem svého domovského kláštera, nebo vůbec nemluvili a místo toho hráli některou ze skladeb honkjoku.
V chrámech sekty Fuke tito "mnichové nicoty" dodržovali podobnou každodenní kázeň jako členové ostatních buddhistických sekt, ovšem se zvláštním zaměřením ke hře na šakuhači jakožto duchovní praxi zvané suizen, "vanoucí" meditace. Po ranním rituálu se společnou hrou předepsaných skladeb a zazenu, meditaci v sedě, byl čas vyhrazen pro cvičení na šakuhači, obchůzky za milodary a pro zdokonalování se v bojových uměních. Každý komusó se mohl totiž kdykoliv opět stát samurajem, ostatně právě tito mnichové nicoty byli proslulí tím, že jim masivní flétna s rozšířenou kořenovou částí na konci sloužila v případě potřeby jako velice pádná zbraň.

Mezi nejhranější kusy honkjoku patřila zřejmě skladba Čóši (1), nazývaná někdy také Honširabe (jedním z mnoha možných významů je např. "Krok k probuzení"), používaná šakuhačisty dodnes jako skladba na rozehrání, sladění se s nástrojem a prostorem, pro zklidnění mysli. Často slouží jako jakési preludium k dalším závažnějším a technicky náročnějším skladbám. Nezapomenu nikdy, jak mi můj učitel, mistr Kifu Micuhaši, důrazně nakazoval: "Čóši musí umět zahrát každý hráč na šakuhači po celý život zpaměti vždy a všude, i kdyby ho třeba právě probudili z nejhlubšího spánku(!)."
Při esoterických nočních obřadech v chrámech sekty pak prý bývaly hrány ty nejzávažnější a nejdelší skladby, mezi které patří jak San´ya (12), Tři údolí, tak zejména tzv. "Tři klasické kusy", Sankjorei.

Vlastislav Matoušek: Kaligrafie pro hlas a bambus,
Koe to take no tame no shodo (1998)

Jako mnohovýznamové znaky zapsané štětcem kaligrafa dostanou další výrazovou dimenzi a jsou pak novou výpovědí, tak i verše a myšlenky sbírky "Sto básní od sta básníků" mohou z dob japonského dávnověku stále znovu promlouvat.
Třeba "šuměním větru v bambusovém háji", jak býval popisován zvuk bambusové flétny šakuhači zenových mnichů nicoty komusó, hlasem "meditace dechu", hlasem hledajících cestu k Probuzení.

Více na http://www.shakuhachi.cz/
Cover photo: (C) Lenka Hýbková  Více na Cover photo: (C) Lenka Hýbková  Design: (C) Kaligra. www.kaligra.cz