Richter Band


Foto: (c) 1990 Jaroslav Kořán - Štěpán Pečírka - Pavel Richter


Rozhovor s Pavlem Richterem otištěný v bookletu CD "Smetana":

Jak vlastně Richter Band vznikl?

Když se v roce 1983 rozpadlo Marno Union, byl to nadlouho konec mého hraní s rockovou skupinou. Vystupoval jsem s Oldřichem Janotou, dělal jsem domácí nahrávky, taky jsem zkusil sólově hrát s magnetofony na Rock festu 1986. To se nepovedlo kvůli neschopnosti zvukařů, nechápali rozdíl mezi nežádoucími ruchy a mým materiálem, takže stopu s připraveným podkladem vypnuli. Spolupracoval jsem v té době s divadlem Kolotoč v projektech Paňáci a vycpaňáci a Pocur, tam jsem se seznámil s hercem a tanečníkem Štěpánem Pečírkou. Štěpán projevil zájem se mnou nějak spolupracovat, ale neměl skoro žádné hudební zkušenosti. Když v roce 1986 emigroval Luboš Fidler, můj dlouholetý spoluhráč, zanechal zde svůj poslední nástroj. Byly to hliníkové spodní nádoby od remosek a smaltované misky, hrálo se na ně umělohmotnými cedníčky. Každý hrnec měl dva základní tóny a ještě různé alikvóty, takže zvuk se vzdáleně podobal gamelanu. Luboš nám to dovolil používat, ale žertem dodal, že se to musí jmenovat fidlerofon. Řekl jsem Pečírkovi – „Tak dobře, budeme mít nástroj, u kterého se ani neví, jak se na něj má hrát. Tím se rozdíly v našich hudebních zkušenostech setřou.“ Začali jsme v Pečírkově bytě na Masarykově nábřeží fidlerofon vylepšovat, dospěli jsme k výrobě specifických stojanů, hráli jsme plstěnými paličkami, čímž se zvuk výrazně zkvalitnil. Zvuk fidlerofonu jsme kombinovali s elektrickými kytarami, na ně jsem hrál já a Martin Bartoň. Pak se připojil Jarda Kořán, který se zrovna vrátil z vojny. My jsme ho znali z účinkování ve Vyšším populáru, což byla Lubošova skupina ze začátku osmdesátých let. Členové Richter Bandu se během roku 1987 střídali, krátce s námi hrála Radka Hanzlíková, občas Jan Štolba. Zkoušeli jsme leccos, u Pečírků měli piano, které jsme vypreparovali – k velké nespokojenosti Štěpánovy babičky.

Vzpomínám si, že tehdy se ve velkém bytě u Pečírků konaly také soukromé koncerty.

Jasně, to byly úspěšné produkce, chodilo kolem třiceti až čtyřiceti lidí. Pak jsme začali hrát všude, kde to bylo možné. Svého času jsme měli jako zřizovatele Kulturní dům Prahy 3 a společné koncerty s Vitouš Triem, které jsme paradoxně zachraňovali před nezájmem publika. Na začátku roku 1988 začal vznikat repertoár pro Smetanu. To už jsme hráli jen ve třech: já, Štěpán a Jarda. A na jaře roku 1990 jsme se rozhodli, že to definitivně pořádně nahrajeme.

Na Smetaně ale jsou i dvě starší nahrávky.

Skladba V muzeu je improvizace z Uměleckoprůmyslového muzea na Palachově náměstí, kde Pečírka dělal vrátného. Přivezl jsem kazeťák a mikrofony, chtěli jsme využít zvuk prostoru tamního schodiště. Pečírka se pokoušel vyluzovat tóny na trumpetu a já jsem hrál na klarinet. Pak jsem to zpracoval, přidal další klarinety a sampler Casio SK-5, což byla spíš dětská hračka – taky je to na tom trošku znát. Byla to tedy improvizace, ale později dopracovaná. Český smutek je rovněž nahrávka z října 1988. Nasamploval jsem pětivteřinový kousek jamu s Kořánem a dohrál jsem k tomu klarinety.

Zatím mluvíš o improvizacích. Mnohé nahrávky ale jsou dost pečlivě prokomponované.

Ano, většina skladeb byla výsledkem zkoušení s Jardou, před nahráváním jsme je zformovali do přesné podoby. Pečírka a Kořán hráli na rozšířený fidlerofon, Štěpán spíš základní party, Jarda to volně a citlivě rozehrával. Já jsem tam vplouval se zvukem elektrické kytary, který byl přizpůsoben tomu, aby z celku nevyčníval. Vytvářelo to souzvuk převalujících se vln různých frekvencí. V té době jsem standardním způsobem na kytaru vlastně vůbec nehrál. Zkoušeli jsme pracovat také konceptuálním způsobem, to tam vnášel hlavně Štěpán. Skladba Dvanáct hodin je takovým příkladem – má evokovat zvonění zvonů ve středu Prahy. Každý si hrál svoje pomyslné hodiny a vznikla z toho taková meditativní atmosféra. Podobně jsme experimentovali i jindy – měli jsme třeba puštěnou televizi s hokejem a hráli jsme podle průběhu zápasu. Říkám to hlavně proto, abych přiblížil atmosféru ve skupině, která byla plná hledání. Skladba Nic je hodně ovlivněná moderní vážnou hudbou, taková cageovská atmosféra preparovaného piana. Použili jsme v ní amplifikované péro z hodin. Česká řeka je nahrávka improvizace se Štěpánem, k ní jsme pak přidávali overduby – marimbu a ten sampler. Líbivá je taky improvizace, ale ostatní skladby už jsou zkomponované.

V té době jsi už měl poměrně bohaté zkušenosti s domácím nahráváním. V čem byly při vzniku Smetany technické podmínky jiné než dřív?

Koupil jsem si čtyřstopý kazetový magnetofon Tascam Porta II. Hrnců bylo hodně – osm stojanů se čtyřmi hrnci – a natáčely se dost složitě. Pořídili jsme si mixážní pult, na něm se to předmíchávalo. Pokud zbyla nějaká volná stopa, dohrál jsem druhou kytaru nebo další nástroje. Nejdřív jsme natáčeli v bytě Štěpána Pečírky, ale vadily nám tam lupance v elektrické síti, takže jsme se přestěhovali do mého bytu, kde se celá nahrávka dodělala. Byl to sice primitivní způsob práce, ale proti tomu, jak jsme nahrávali se Švehlíkem osm let předtím, určitě šlo o kvalitativní posun, především díky více stopému záznamu. Mix je původní. Já jsem teď chtěl udělat remix, ale nakonec jsme se rozhodli zachovat ten archivní zvuk.

Nahrávku jste šířili jen na kazetě, v běžné distribuci se neobjevila, ale ve spřízněných kruzích se setkala s dobrým přijetím. Vyšla na ni také pozitivní recenze v Rock & Popu. Vlastně to bylo shrnutí etapy, která už končila. Brzo po nahrání Smetany se složení Richter Bandu změnilo.

V dubnu 1990 jsme ještě měli vystoupení na porevolučních Pražských jazzových dnech. Tam za mnou přišel Egon Bondy a velmi to chválil. Hlavně nás ale angažoval Borek Holeček do své agentury Rachot. Jardovi Kořánovi se prý ze zvuku fidlerofonu už dělalo špatně, takže odešel. Propadl v té době synťákům a začal budovat svojí sólovou hudební kariéru výrazné osobnosti naší alternativní scény. Místo něj k nám přišel Antonín Hlávka z Veselých Filištínů.

V nové sestavě jste měli v prosinci 1990 koncert v televizi, který se od té doby několikrát opakoval.

To bylo v cyklu Hudební vizitka, zařídil nám to Petr Dorůžka. Vysílalo se živě a byl to dost stres, nakonec ty hrnce v televizi skoro nebyly slyšet. Ale i tak jsme měli dost velký ohlas. Ta sestava s Hlávkou se rozjela a díky Borkovi Holečkovi, který nám taky v roce 1992 vydal CD Richter Band, jsme byli často i v zahraničí. Na alternativním festivalu v Berlíně nás zařadili do Ost Block sekce, byly tam třeba hrdelní zpěvy z Tuvy, nějaký polský a ruský hard rock. My jsme se nakonec stali hvězdami večera. Výborně si tam poradili se zvukem, což se nám doma nestávalo. Pak jsme hráli taky v Dánsku, Holandsku, Belgii a dvě mini turné po Německu. Sály byly vždy plné a ohlasy úžasné. Sjezdili jsme taky celé Československo, ale postupně se ukázalo, že kdo si na sebe nevydělá, nemá šanci. Kapela začala stagnovat, já se navíc koncem roku 1993 vracel do obnoveného Švehlíku, a tak jsme se rozešli.

Jak se dnes sám díváš na tuhle etapu Richter Bandu a CD, které vychází se zpožděním skoro dvaceti let?

Vzhledem k tomu, že je zde zúročena práce z let 1986-1990, si uvědomuji určitý předstih před dobovými trendy. V té době u nás ambientní hudbu, etno music, new age skoro nikdo nehrál – snad s výjimkou Agonu. Já jsem inspiraci těmito styly a moderní vážnou hudbou vstřebával z půjčených desek, které jsem měl od Petra Dorůžky a od tebe. Jinde se zdroje dost těžko sháněly. Agon nás dokonce pozval do klubu v Trojické ulici a bylo zábavné sledovat, jak mladí i staří „vážňáci“ nejprve s prstem pod nosem sledovali naši produkci, ale pak bouřlivě aplaudovali. Po naší hudbě byla v době před revolucí a krátce po ní velká poptávka. Bylo to skvělé – dělali jsme, co jsme chtěli, nikdo nás v žádném směru neomezoval. Otázka, co se pak stalo a kde se vzal ten nezájem o nové věci, je už na jiný rozbor. Někteří skalní fanoušci označují Smetanu za mou nejlepší nahrávku. S tím samozřejmě – vzhledem k veškeré své tvorbě – nesouhlasím. Ale lze říci, že to byl největší hudební kotrmelec, jaký jsem kdy udělal.

Jaroslav Riedel, říjen 2009     

Links

Releases on Nextera