Bubeník Petr Křečan (narozen 1952) je - stejně jako jeho nejčastější spoluhráč Fidler - velmi samorostlou osobností. Vedle hudební originality a jedinečného hudebního souznění však ve Stehlíku občas panovaly napjaté vztahy. Neurotická atmosféra poznamenala poslední dílo Stehlíku, koncepční pořad Bláťák. Fidler, Křečan a Richter s ním vystoupili jen jednou: 2. září 1977 v karlínské Besedě. Po rozchodu Stehlíku šel Křečan hrát k Extempore, hlavně však začal připravovat vlastní soubor Kilhets (název vznikl obrácením slova Stehlík), radikálně pokračující v neklidném hledačství Stehlíku.
Vlastimil Marek (narozen 1946) začínal jako bubeník v Extempore, potom se přidal k Elektrobusu. Po jeho rozchodu definitivně opustil bicí soupravu, přešel na různé perkuse a založil multižánrově pojatý soubor Amalgam. Do něj pak na jaře 1978 integroval celou základní sestavu Švehlíku.
Původní název Sny psychopatického děcka dnes členové skupiny označují za omyl, proto byl pro vydání na CD zredukován. Program koncertu připravovali od září 1977. Fidler a Richter chtěli vytvořit koncepční dílo, které by mělo ústředního hrdinu - fiktivní postavu Madena Zunta. Z původní představy nakonec sešlo, nicméně zůstal název Sny psychopatického děcka (původně se tak měla jmenovat část plánovaného projektu), stejně jako rozdělení na čtyři díly podle ročních období. S oběma spoluhráči ze Stehlíku neztráceli Fidler ani Richter kontakt. Když Hajdovský uslyšel nahrávky ze zkoušek Švehlíku, projevil zájem se přidat. Také Petr Křečan byl tvorbou nové skupiny do jisté míry zaujat. Protože jiného bubeníka stejně nesehnali, domluvili se s Křečanem na hostování.
Zkoušení bylo dlouhé a velmi intenzivní. Autorsky si Sny rozdělili, ale aranžmá pak společně dotahovali do nejmenších detailů. Koncert na Baráčnické rychtě byl vyprodaný a měl úspěch, celé Sny psychopatického děcka pak odezněly na dalších dvou vystoupeních (Teplice, březen 1978 a Kulturní dům Na Zavadilce, Praha, 6. dubna 1978), tentokrát doplněné několika dalšími skladbami, většinou ještě z repertoáru Stehlíku. Jiná než koncertní nahrávka Snů neexistuje - což je poměrně překvapivé, protože členové Švehlíku se v příštích letech soustředili především na domácí nahrávání a dospěli v tomto směru i přes nedokonalé vybavení k překvapivě dobrým výsledkům.
V květnu 1978 se konaly šesté Pražské jazzové dny. Švehlík se 17. května zúčastnil Celopražské přehlídky amatérských jazzových a rockových skupin v Kulturním domě Dopravních podniků v Holešovicích. První otištěná zmínka o souboru vyšla následující den v programu PJD a zněla takto: „O skupině Švehlík odmítám vůbec psát. Jestliže je určeno, aby skupina hrála maximálně 30 minut a soubor opustí pódium až po 50 minutách, ublíží tím nejenom následujícím skupinám, které jsou nuceny v časovém stresu své vystoupení zkracovat, ale zneregulerní tím i celou soutěž. A může to být hudba sebelepší, když není kázeň, nemá skupina nárok účastnit se jakékoli soutěže.“ (Josef Vlček). V hodnocení poroty Švehlík skončil až na posledním místě, v hlasování diváků ale zvítězil. Proto hrál v pátek 19. května v Lucerně. Zazněla tam dvacetiminutová ukázka Snů: obě části Léta a Jaro II.
V sobotu vyšla v programu PJD recenze Josefa Vlčka: „Švehlík se konečně probojoval do Lucerny. Na první vystoupení před takovým masovým publikem odvedli až neuvěřitelně dobrý výkon beze vší trémy, která by jim svazovala ruce. Hráli hlasitou, ale dobře promyšlenou heavy metal music. Podle toho, co jsme se dozvěděli v kuloárech, skupina vypustila pro tuto příležitost ze své kompozice Sny psychopatického děcka veškeré lyrické pasáže. Je diskutabilní, zda to bylo ke škodě či ku prospěchu věci, ale odlyričtěný hard rock nesmírně zapůsobil na posluchače svou v dobrém slova smyslu monotónní jednolitostí. Jsem rád, že mohu Švehlík pochválit za dobře odvedenou práci, protože mě členové souboru už asi považovali za zapřísáhlého nepřítele všech švehlíků, stehlíků a podobného zpěvného ptactva.“
Rozhodnutí vynechat akustické skladby a zdůraznit těžkotonážní zvuk jakoby předurčilo další vývoj skupiny. Tiché písničky, které ostatně vznikaly při zkoušení u Hajdovských v Karlíně, kde nešlo naplno pustit aparaturu, z repertoáru brzy zmizely. Sny se zvukovou pestrostí a dynamickým rozpětím blížily tvorbě britských hudebníků, které členové Švehlíku tehdy poslouchali nejvíc - Genesis, King Crimson, Roberta Wyatta nebo Gentle Giant. Pozdější tvorba, svými hutnými zvukovými stěnami srovnatelná například s Hawkwind, se od poetiky Snů dost lišila. Švehlík po Lucerně taky získal na sebevědomí; Sny ještě byly plné sebeshazujícího humoru, který trochu maskoval nejistotu před publikem.
Hned po vystoupení Švehlíku odehráli Fidler, Hajdovský a Richter v Lucerně půlhodinový blok se souborem Amalgam, vedeným Vlastou Markem. Pokus o fúzi s východní hudbou (účinkoval s nimi také indický tablista Mohan Lal) měl velký ohlas. Členové Švehlíku pro Amalgam také skládali hudbu, nakonec to však byla jen jednorázová spolupráce. Připravovali sice ještě další nové skladby pro podzimní Pražské jazzové dny, ale během přípravy se s Markem neshodli, koncert zrušili a nikdy už spolu nehráli.
Po úspěchu na Pražských jazzových dnech se mohlo zdát, že Švehlík vykročil vstříc úspěšné kariéře. Richter to koncem roku 1979 zhodnotil v rozho-voru s Ladislavem Zajíčkem pro druhé číslo časopisu Kruh: „Trochu nám narostla křídla, protože stát po-prvé na pódiu narvané Lucerny, když se do vás opřou decibely z hrdel publika a proud světel z reflektorů, je silný prožitek se vším všudy. Tehdy jsme si říkali: Tak - a konečně jsme dobyli Lucernu, máme vyhráno, sláva je tady... a usnuli jsme na vavřínech - no, nevím, jestli to zrovna byly vavříny - zkrátka: usnuli jsme.“
Definitivně odešel Křečan, což sice nebylo žádné překvapení, ale skupina pak ještě dlouho hledala náhradu. Na inzerát se přihlásil Josef Bartoš, který však se Švehlíkem odbubnoval jediný koncert (v červnu 1978 v pražském Edenu), pak se hrálo s různými záskoky nebo bez bicích, stabilního bubeníka Ivana Pavlů získal soubor až na jaře 1979. Švehlík tehdy měl dva baskytaristy, přidal se Jerry Tomášek z Extempore. V této sestavě zahráli v květnu 1979 na osmých Pražských jazzových dnech a U Zábranských. Pak odešel Fidler, koncem roku 1979 i Hajdovský, čímž se jedna kapitola existence skupiny uzavřela. Na každém z nečetných koncertů prezentoval Švehlík hlavně čerstvou tvorbu a Sny už vcelku nikdy nehrál. Jaro a Léto zůstaly v repertoáru souboru do roku 1979, některé pasáže z Podzimu několikrát odezněly na vystoupeních F.O.K.
Vzhledem k malému počtu koncertů a prakticky nulové publicitě (programy Pražských jazzových dnů byly určeny jen návštěvníkům festivalu, časopis Kruh dostávali pouze členové Sekce mladé hudby; a nikde jinde se o Švehlíku nepsalo) neměla skupina žádnou šanci oslovit širší publikum. Na oficiální scéně o ni nikdo nestál: v létě 1978 se muzikanti přihlásili k přehrávkám, ale neudělali je - s odůvodněním, že jde o příliš experimentální hudbu. Ani vztahy s Jazzovou sekcí nebyly zvlášť vřelé - i když Švehlík v roce 1979 hrál na osmých a devátých Pražských jazzových dnech (další se už konat nemohly).
V programu 9. PJD, vydaném 3. listopadu 1979, o Švehlíku napsal Josef Vlček: „Trio, trpící potom stálým hledáním vhodných bubeníků, našlo východisko ze zappovské krize naší progresivní hudby v originálně pojatém art rocku, v němž je důraz kladen na pečlivou invenční kompozici a strakatá dueta kytarových pastelů. Zatímco první z těchto výrazných rysů Švehlíku je pravděpodobně doménou Lesíka Hajdovského, kytaristou číslo jedna je Pavel Richter - a nejen ve své skupině! V historii našeho rocku mu bude patřit jedno velké prvenství - byl to on, kdo během svého působení ve Stehlíku, Amalgamu a Švehlíku zavedl důsledné využívání barev, které nabízí elektronické příslušenství kytary, a postavil je na úroveň melodické invenci. Posunul tím chápání rockové hudby u nás o velký kus vpřed. Doplnění jedním z nejlepších basových kytaristů Lubošem Fidlerem se zdáli být daleko nejnadanějším souborem současnosti. Dlouho se však nedařilo schopnosti těchto tří výjimečných osobností zúročit.“
S odstupem času je zřejmé, že se talenty zakladatelů Švehlíku nedočkaly adekvátního ocenění ani později. Jejich tvorba se s běžně vydávanou hudbou míjela - těžko si představit, že by se tehdy nějakému vydavatelskému nebo rozhlasovému dramaturgovi opravdu líbila. Muzikanti navíc neprojevovali snahu efektivně se prosazovat. Pokud se někdo z členů Švehlíku do roku 1989 objevil na nějaké gramofonové desce, bylo to vždy jen v malé roli hosta úspěš-nější kapely. Outsidery na české hudební scéně všichni zůstali dodnes. To ovšem kvalitu jejich hudby nijak neumenšuje.
Vlastimil Marek až do roku 1982 vytvářel různé sestavy Amalgamu, v osmdesátých letech hrál na perkuse s Jakubem Nohou, Emilem Pospíšilem a byl členem MCH Bandu. Pak se věnoval především hudbě new age, v tomto duchu vydal několik CD a jedno DVD, napsal také několik knih.
Petr Křečan založil skupinu Kilhets, s níž poprvé vystoupil 17. listopadu 1978 v karlínském sále U Zá-branských. Členy souboru tehdy byli i Luboš Fidler a Lesík Hajdovský. Záznam vyšel roku 2004 na CD Noc s Hamletem. Dalších šest koncertů odehráli Kilhets v ustálené sestavě Petr Křečan, Mikoláš Chadima, Miroslav Šimáček plus hosté. Tyto nahrávky shrnulo pětialbum Kilhets (Black Point, 2008). Koncem roku 1979 Křečan emigroval do Německa. S příležitostně obnovenými Kilhets odehrál ještě dvě vystoupení (1999 a 2008, vždy v Divadle Archa). Víc než hudbou se teď Křečan zabývá výtvarným uměním.
Lesík Hajdovský vystupoval do konce roku 1979 s F.O.K. a Švehlíkem. Na F.O.K. navázala skupina Manželé, která se v letech 1982-1988 soustředila výhradně na domácí nahrávání a vytvořila pět stylově rozrůzněných kazet, oficiálně publikovaných až s velkým zpožděním (Manželé I. a Ruskou desku vydal Black Point roku 1999, Je to vono a Kde jsme zůstali Nextera roku 2009). Rapové písničky z kazety Je to vono se staly nejznámějším Hajdovského dílem: koncem roku 1990 je Manželé znovu natočili na album Jižák, v roce 1999 vyšlo remixové album Kamufláž/Jižák '84 vs. '99. V letech 1981-1983 Hajdovský opět hrál se Švehlíkem, resp. Marno Union. Koncem roku 1993 s Richterem soubor obnovili. Spolupráce trvala do června 1996, rozešli se ve zlém. Švehlík bez Richtera ještě nějakou dobu vystupoval, ale nic už nenatočil. Sólově Hajdovský vydal CD Už hoří svíce a Manželé (obě 1996), se skupinou Manželé v roce 2000 Namaž mi, Miruš... S Manželi koncertuje od roku 1990 dodnes, jeho muzikantské zaměření však je daleko širší; vejdou se tam i židovské písně, které hraje se svou sestrou Kateřinou a skupinou Ester, zaznamenané na třech CD (1996-2000).
Luboš Fidler se roku 1979 odstěhoval do Malechova, tam měla základnu jeho skupina Pestrá kráva. Po dvou letech se do Prahy vrátil. S Richterem se počátkem osmdesátých let muzikantsky sešli hned několikrát: v MCH Bandu, Marno Union a Vyšším populáru. Mimořádně vydařená byla Fidlerova a Richterova spolupráce s Oldřichem Janotou (1983-1985), později částečně zdokumentovaná na dvojalbu High Fidelity (Indies, 2001). Hudební scénu Fidler obohatil novými nástroji - chleba (hráli na něj i Kilhets) a fidlerofon (důležitá součást instrumentáře Richter Bandu). V roce 1986 Fidler emigroval do Německa, kde se začal věnovat i výtvarnému umění. S Oldřichem Janotou a skupinou Jiná rychlost času nahrál CD Hvězdná mapa (Indies, 1993), se Štěpánem Pečírkou Every Savage Can Dance! (vlastním nákladem, 2007). V performancích společenství PAN- (1998-2001, s Oldřichem Janotou a Štěpánem Pečírkou) využíval originální zvukové instalace. Vystavil je mj. na interaktivních výstavních projektech Hnízda her (2000), Orbis Pictus (2006) a Labyrint Světla (2009). Vystupuje dosti zřídka, ale s široce pojatým repertoárem včetně jednoduchých písniček s kytarou. Ve snaze o rozšiřování hranic hudby pokračuje ve vymýšlení nových nástrojů a neobvyklých zvukových zdrojů: například PET lahve v performanci Schodiště kloktajících (s Petrem Křečanem a Petrem Niklem, Divadlo Archa, červen 2009). Skládá také divadelní a filmovou hudbu.
Pavel Richter zůstal koncem roku 1979 jediným členem ze sestavy, která hrála Sny. Po několikaměsíčním tápání dal dohromady novou verzi Švehlíku, kde vedle bubeníka Ivana Pavlů hrál baskytarista Pavel Švec a varhaník Petr Dikan. Skupinu začala zřizovat Sekce mladé hudby Svazu hudebníků, což znamenalo daleko víc koncertů, včetně úspěšné účasti na festivalu ve Veselí na Moravě. Koncem roku 1981 se vrátil Lesík Hajdovský, s ním soubor zrealizoval domácí nahrávku Studio 1982. Pak se Švehlík ocitl na černé listině a přejmenoval se proto na Marno Union. Vznikla ještě domácí nahrávka Studio Marno (od června 1982 do března 1983, zpočátku za účasti krátce se navrátivšího Fidlera). Poslední ze čtyř koncertů Marno Union se konal v dubnu 1983. Richter pak hrál s Fidlerem a Oldřichem Janotou (1983-1985), roku 1986 založil Richter Band, s nímž natočil alba Smetana (oficiálně vyšlo až 2009, Nextera) a Richter Band (1992). Podílel se na desce skupiny Dunaj (1988), koncem osmdesátých let složil hudbu k několika filmům (Pražská pětka, Příběh 88, Divoká svině). Po ukončení tříleté resuscitace Švehlíku obnovil Richter Band a nahrál s ním CD ...to co lidi sytí (Richtig Music, 1998), Dead Line (NM Code, 2004) a Dr. Dernets Songs (Richtig Music, 2009). Působil v souborech Santus Musicus, Guru Band a Wooden Toys (CD Wooden Toys - Faust Records, 1999), spolupracoval se zpěvačkou Feng Jün-Song, složil a natočil scénickou hudbu k mnoha divadelním představením. Od roku 1997 vydává svoji hudbu ve vlastním vydavatelství Richtig Music. Jeho diskografii doplňují tituly: Richter & Kořán - Roxy (Richtig Music 1997), Richter, Rajnošek & Kořán - Au Pair (NM Code, 2003), Richter/Chadima - In New Work (Black Point, 2004), Pavel Richter - The Fourth Wish (NM Code, 2005).
První album, které Švehlík vydal, vzniklo roku 1995 pro vydavatelství Rachot a jmenovalo se There‘s No Time; šlo o jedinou nahrávku obnovené skupiny z let 1993-1996. Archivní záznamy Švehlíku z let 1982- 1983 vyšly na dvojalbu Studio 1982/Studio Marno (Black Point, 2002). Richterovo dvojalbum Richtig Music (Indies, 2003) bylo průřezem jeho tvorbou z let 1976-2003 a přineslo i dvě dosud nepublikované nahrávky Švehlíku: ukázky z koncertu v Kulturním domě Na Zavadilce v dubnu 1978 (písně Džínový nohy a Oknem zamřížovaným). Jak vidno, vydávání Švehlíku pokračuje v obrácené chronologické linii: teď dospělo k samým počátkům skupiny. Což však neznamená, že by archivy pořád neskrývaly leccos zajímavého.
Jaroslav Riedel, říjen 2009